Zahrady Iránu

Pro web připravil: Ing. Antonín Svoboda, CSc.

Most mezi Evropou a Asií představuje Iran. V minulosti se vliv kultury Iranu projevil ve střední Asi, Indii a Jižní Evropě. Iran byl vlastí zemědělství, odsud vyšli naši asijští předci. Z Iranu do Indie přišlo za vlády Maurije sochařské umění. Jeden ze sálů paláce Čandragupta Maurija v Pataliputre zdobí sloupy, jejichž velkolepá opracování můžeme srovnávat jen s persepolským uměním (Persepol – jeden z hlavních měst dávné iranské vlády Aschemidů, budován v 6-5. století před naší epochou). Kamenné sloupy vyzvednuté u Ašokiho zdobí tři lví hlavy, které byly přijaty současnou vládou za státní znak, nesou rysy umění Persepolisu epochy Aschemenidů.

Mešity a mausolea, vybudované islámskými vládci Indie rovněž vznikly pod vlivem kultury Iranu. Úspěchy mogolské malířské školy v Indii bylo možné jen díky příchodu iranských umělců, kteří si přivezli nové představy o kráse. Čisté minerální barvy, jemné štětce a ručním způsobem vyráběný papír, což používali Peršané – otevřelo před Indy nové umělecké možnosti. Osvobodili malířství od tvrdých kamenů džanské školy a vnesli do ní prvky zjemnělého pojetí přírody (naturalismu).

Iran ovlivnil rovněž novou poesií v Indii, Pakistanu, která měla velký vliv na kulturní život vyšších vrstev společnosti. Na tvorbě takových básníků – jako Galib a Ikbal – jsou zřejmé vlivy iranské školy. Perský jazyk byl dlouhé věky dvorní řečí Indie i Afganistanu.

A co je pro nás neobyčejně zajímavé: Iran dal střední Asii a Indii zahradní sloh, s charakteristicky pravidelným tvarem vytvořeným přímkami – Zahrada byla obklopena vysokými stěnami a zavlažována protékající vodou. Později, v období vlády Velkých Mogolů, dosáhla v Indii velké obliby. Dokonce idea zahrad přišla do Evropy z Iranu. Starému Řecku a Římu dal Iran velký počet nových rostlin, které zcela změnily hospodářství země.

Zeměpisná poloha Iranu, přírodní podmínky, utváření krajiny a podnebí určily možnosti zahradnictví. Zemí je vysočinou ležící průměrně 2.400 stop vysoko nad mořem (stopa = 0,3m). Je zde teplo a suché léto, velmi studená zima. Téměř tři čtvrtiny území pokrývají hory a pouště. Ze všech obdělávaných polí se zavlažuje jen jedna třetina. Základní zemědělskou kulturou je pšenice, ječmen a rýže. Domy vesničanů jsou z cihel, střechy mají kopulovitý tvar. Množství deště (více než 50 palců) jsou jen v území okolo Kaspiku: Giljan a Mazanderan, rovněž základní plodinou je zde rýže. Množství deště v Teheranu 9 palců, v Isfachanu 4,5 palců (= 0,025m). Srážky padají převážně v zimě – od listopadu do dubna.

V létě vanou silné severní větry. Sucho, větry a poušť – to vše tvoří nepříznivé podmínky tohoto území. Zemědělství je možné jen v území zavlažovaném vodními kanály, u zelených oáz – ztracených v ohromném území bez vody.

Všechna velká města leží na úpatí hor: Teheran, hlavní město Iranu – ve výšce 4.500 stop, Isfachan 6.000 stop, Širaz 5.200 stop a Mešched 3.000 stop nad mořem (stopa = 0,3m). Voda, jejíž množství závisí na tání sněhu v horách, se přivádí do města pozemními kanály „kvanata“. Je zde velmi starodávné zařízení, popsal ho ještě řecký historik Polibij (204–122 před naší epochou).

Obyvatelé Iranu – arijci – pochází ze stajných kočovníků – jako Řekové, Římané, Teutoni, evropští Slované, národy severní Indie a východního Pakistanu. Samotné slovo „IRAN“ znamená – zem arijců – a lid této země je hrdý na svůj původ.

Arijské plemena přišla z východních území, z okolí Kaspiku na Iranskou vysočinu okolo 1700 před našim letopočtem. V bronzové době se zabývali pastevectvím, pěstovali koně, které sem přivedli. V prvém tisíciletí zaplavila Iran druhá vlna arijského plemene. Osvojili si zpracování železa a bohatě využívali železné nářadí, což přispělo k dalšímu rozvoji zemědělství. Dobře obdělaná pole a zahrady obklopovaly jejich města.

Od roku 588 do roku 323 před naší epochou vládli v Iranu Achaimenové. Vedli četné války, milovali lovy a neodepřeli si žádnou zálibu. Nemalou pozornost věnovali zahradám.

Zakladatelem dynastie Achaimenidů byl Kir I. (Kyros), který v roku 539 obsadil Babylon. Podle literárních zpráv můžeme ho nazývat prvým perským zahradníkem.

Kir I. nejen parky zřizoval – jak píše sir Thomas Braun, ale také je sám budoval a znal všechny jemnosti toho umění.

Xenofon (Zenon z Kilia 336-264), řecký filosof, zakladatel stoicismu připomíná, že to byl Kir I., který vložil park do Sardais, hlavního města Lydie a připravil plány pro Čar Bag, jednoduchého perského parku. Je možné, že zahrady „pravidelmého“ řešení byly i dříve. Zobrazení vodních kanálů, které tvoří čtyři květinové zahrady, můžeme vidět na hliněné nádobě, vytvořené asi 2.000let před naší epochou a nalezený při vykopávkách města Samara (žreci na Tigridu-Irak). Pozn. Zeměpis: Atlas světových dějin 1977 (1:14,28,29 aj.)

V roce 528 před naší epochou vládl nástupce Kira I. – Kambis, dobyvatel Egypta. V období vlády Daria I. (Dareios 522-486) začaly a mnoho let pokračovaly boje s Řeky. Nicméně boje nenarušily u Daria I. zájem o zahrady. Za jeho vlády se začaly pěstovat lesy, začaly se široce pěstovat nové rostliny. Na jeho příkaz se přivážely – z Malé Asie a ze Syrie – datlovníky, díky jeho úsilí se pěstuje rýže v Mesopotanii a v Egyptě – seznam východní. Po Dariovi I. vládl Xerxas I. Podle zpráv zastavil po cestě do Sardeis, uchvácen platanem, který prý zasadil ještě Kir I. a předtím, než se vydal na další cestu, rozvěsil na jeho větve zlaté ozdoby a náramky.

V roce 334 Alexandr Makedonský porazil vojska Daria III. a obsadil Iran. Od roku 320 do roku 261 byla zem pod nadvládou řeckých Seleukovců. Mezi dobrými i špatnými vyvezli z Asie do Evropy mnoho nových rostlin. Tak se na jihu Evropy rozšířily nové kulturní rostliny, jako. bavlník, sesam, citron, dýně, ořešák, datle, fíkovník, slíva, rovněž východní buky a kachny – způsobilo to kulturní revoluci.

Je zcela možné, že pod vlivem Peršanů začali Řekové pěstovat květiny a přinášeli rovněž na oltáře svých bohů, zdobili květy své žrece a filosofy.

V roce 250 naší epochy Arsak I. založil v Parfjanskou dynastii, která vládla do roku 226. V té době se rozvinul čínský obchod s hedvábím a Iran – kudy vedly obchodní cesty – je vzali pod ochranu. Spojení s Čínou umožnilo rovněž výměnu rostlin. Z Číny byly dovezeny stromy moruší, broskví a třtina cukrová, réva vinná šafrán, cibule, okurky a jasmín.

Od 2. do 7. Století naší éry vládla v Iranu dynastie Sasanidů (Sasanovci 226-651). Její představitelé uctívali oheň a věřili v zoroastrizm – náboženství iránského reformátora Zoroastry.

Uložené v památných knihách Avesty – vyhraněném dvojbožství: dobrý Bůh Ahura Mazda (Chrumzd) je v odvěkém zápasu s bohem zla (Andra Hanju, Ahriman), vytlačeno z Iranu islámem, uchován v Indii malé skupině Parad. Bylo to náboženství národů střední Asie, Azerbejdžanu a Iranu, vznikalo v prvním tisíciletí před naší epochou. Za války Sasanidů se naučili lidé zpracovávat železo, které používali k výrobě nářadí, což ovlivnilo zemědělství. Město obklopovaly dobře obdělaná pole a zahrady.

Jejich snahy objasnit některé jevy přírody, bez ohledu na jejich naivitu, mělo širší význam ve srovnání se současnými vědci.

Ve 4. století byla z Číny přivezena moruše a bourec. Iran byl zavlečen do bojů s Římem, v letech 425-513 ohrožovaly zem nájezdy Hunů. Vojenské šarvátky s Byzancií v letech 524-603 natolik oslabily vládu, že Iran nemohl odolávat arabským útokům.

V roce 751 se Arabům podařilo zajmout Číňany – lidi, kteří znali tajemství výroby papíru. V arabském světě se začal vyrábět papír z hadrů, což nahradilo dříve používaný papyrus. Výroba papíru umožnila Arabům rozvinout umění, literaturu a vědu. Do Evropy přinesli papír Arabové, ale mnohem později.

V roce 999 obsadil Iran Mahmud Gaznewi a hlavním městem se stalo město Gazin (Ghaza).
Následující 11. století se může nazývat obdobím ponížení Iranu – pustošili ho Turci, Mongolové a Tataři. Překrásná města ležela v rozvalinách, zabíjeli vědce a učence, unášeli do zajetí iránské krasavice.

Arabský historik Ibn Battuta v roce 1330 na cestě z Maroka do Indie navštívil Iran a popsal město Isfachat. Na naší cestě ležely vesnice, holubníky, ovocné sady a říčky. Faschan byl jedním z největších a krásných měst, nyní z něho zůstaly – následkem bojů mezi šiity a sunnity, které trvají podnes – jen rozvaliny.

Šiité – arab. Šia, strana iliho, jedna ze dvou hlavních stran islamu, jejíž vyznávači uznávají za oprávněného nástupce Mohameda pouze potomky jeho zetě Aliho – jsou převážně v Iranu, Jemenu, Indii a Iraku. Sunnité – arab. Vyznavači ortodoxního islámu, kteří uznávají sunnu-zvyklost, pravidlo, tj souhrn zpráv o životě Mohameda, jeho zvycích a výrocích, za stejně významnou jako koran. Asi 200 milionů věřících, vedle šíitů jedna z hlavních větví islamu.

Ve městě se prodává mnoho plodů – mezi nimi meruňky nepřekonatelné chuti, sladké mandle, kdoule podivuhodné sladkosti, chutné hrozny a překrásné dyně.
Holubníky jsou i nyní výraznou črtou zemědělského území Iranu. Jsou užitečné, irancům poskytují potravu a navíc sbírají jejich trus.

Při popisu tradic a zvyklostí Iránců, poznamenává řecky historik Herodot. Otec neuvidí své dítě, pokud nedosáhne pět let, do té doby ho vychovávají ženy. Syny od pěti let do dvaceti učí pouze tři věci. skákat na koně, střílet lukem a mluvit pravdu.

S Evropany spojuje Iran zvyklostí zaznamenávat den narození a s Indy přátelské pohostinství. Jejich kultura má kořeny v dávné minulosti a proto mají v jejich životě takový význam různé obřady a ceremoniály a rituály.

Iranci jsou mnohomluvní, romantičtí, jsou veselí a proto se jim říkává Italové Východu. Rádi posedí na zahradě – v klidu za tichou besídkou, poslouchají zde verše nebo hudbu, uvažují o filosofických otázkách a na březích potoka podávají oběd – trapezu. Po dlouhém putování neplodným a vysušeným územím, je milé vidět zelené stromy a uslyšet zručení potoka.

Peršané milují květiny. Takovým nejoblíbenějším námětem básní je krása jara, slavík a růže. Jaro je mimořádně krásné ve vysokohorských územích Severního Iranu. Začátkem března začíná tání sněhu a květiny pokrývají údolí doslova jako koberec. Růžově zbarvené květy mandloní a meruněk, stříbřitá nádhera slivoňových květů vytváří neobačejné obrazy. Záhy však začnou vát teplé větry, které svým horkým dechem vysuší veškeré rostlinstvo.

Jaro – i když je krátké, zanechává nezapomenutelný dojem a lidé, kteří se chtějí potěšit, přednáší po celý rok básně oslavující růže, tulipány a narcisy.

Prchavost jara jakoby ztotožňovalo Peršany se vším lepším v životě, což je také krátkodobé a dočasné. To mělo svůj výraz v perské literatuře – nejvýznamnějším představitelem je Omar Chajjam (okolo 1040-1123), perský a tadžický básník, matematik a filosof.

V několika čtyřverších – rubai – popisuje dočasnost života:

Nedlouhý věk růže: sotva rozkvetla – uvadla,
Známostí s větrem rozkvetla – uvadla,
Týden prošel, jak se rozvila,
Temné vězení rozlomila – uvadla.
A ještě. Nedovol srdci utišit život,
Kde je Džem a Kej-Kubaj, Vyhledávají pomíjivost
Celý všesvět a krása země,
Šalebný přelud a krátký okamžik

Vše potvrzuje, že člověk je zrnkem písku v nekonečném prostranství Vesmíru, podoben kapce vody v oceánu – básníci a filosofové Iranu nevyzývali k askezi a odříkání radostí života.

Pokud jste živí, radujte se!
Po smrti zpět cesta nevede!

To provolává Omar Chajjam.

Iránci s oblibou pobývají v krásných zahradách na březích potoků, pijí víno, které „očišťuje dnešní den od včerejšího neklidu a zítřejšího strachu. Jejich zalíbeným květem byla růže a Omar toužil, aby po smrti jeho hrob zasypával severní vítr růžovými lístky. Pohřbili ho v příjemné zahradě v Najšapore, nad hrobem se naklání větve růží.

Chajjan popisoval ve verších – divan – bohatější obraz, který již podal arabský básník Abu Kuba.

Ó, mám-li u sebe sbírku veršů, džbánek vína a v kapse kousek chleba,
Mohu pronést rozvalinami trochu peněz, potom zastíním kdejakého sultána!

Pro tělo, srdce a duši, potřebujeme čtyři věci,
Kvetoucí sad, džbánek vína, potok a krásnou ženu.

Verše obsahují všechny důležité části iranské zahrady, která lidem přináší tolik radosti

Na iranských miniaturách vidíme prince, který sedí na koberci ve stínu stromů, přijímá číši vína z rukou krásné ženy. Okolo rostou cypřiše, platany, slivoně a broskve. Rovněž časté je vyobrazení básníka zadumaného uprostřed květů. Básník a zahrada je nerozlučným námětem perské poesie a malířství.

Saadi nazval svou sbírku Bustah – kvetoucí sad a Gulistan-Růžový sad.
Muslichadžin Saadi 1184-1291, perský básník, klasik perské a tadžické literatury. Gulistan je sborníkem veselých povídek a veršů; Bustan je básní, obsahuje náměty etické, morální a filosofické. Zájem o zahrady ovlivnilo básníka při výběru pojmenování svých knih.

Nizamim, v básni o lásce Lejly a Madnuna, napsané v roce 1188, nám podává obraz perských zahrad 12. století. (Gjandževi Nizami, okolo 1141-1203, byl azerbejdžanským humanistickým básníkem.) Námětem jeho básně je arabská legenda, kterou autor přenáší do Iranu. Hrdina básně patří k jednomu ze dvou nevražících rodin. Lejla, krásná jako cypřišový strom, oči jí září – na růžových tvářích má rodné znaménko (rodinka). S mladým Medžnunen, školním druhem, mají společné blouznivé sny (medeta). Zatímco jejich přátelé se trápí nad knihami Meždunun a Lejla si hledají navzájem v očích lásku. Zatímco jejich druzi se učí počítat, oni sečítají to hlavní – svou něžnost. Nizami popisuje zahradu, do níž přechází Lejla se svou přítelkyní. Připomíná krásné květy tulipánů, žlutě kvetoucí růže, narcisy a keře s granátovými jablky. „Listy plané růže se koupou v stříbřitém vodopádu jasmínu a kosatce hrdě zvedají své květů v platanech vrkají holubi. Na nejvyšší větévce zpívá slavík – jako Mežunun – a dole je růže – jako Lejla – zvedá hlavu a hledá zpěváka.

Koncem 14. století se stal Iran součástí říše Timura (1335-1406), který se vyznamenal neobyčejnou krutostí – zpustošil města Iranu a Indie, zničil obyvatele věřící jak islamu, tak hinduismu. S radostí se díval na hromady střepů. Timur v roce 1381 rozvrátil Imfachana zcela zničil obyvatele města. Ale – jakkoliv je to protichůdné – tvrdý vládce ve stejnou dobu podporoval architekturu a výstavbu zahrad. V Samarkandě, hlavním městě Timura, byly vyžity tradice iranského Čar Baga. V předměstích Samarkandu, zavlažovaných řekou Zeravšn, vytvořil Timur deset zahrad. Některé z nich dostaly okázalé pojmenování: např. Bag i Nakš-Džachan, Bag i Bachičar. Jiné byly pojmenovány podle místa nebo architektury.
Zahrada s platany se jmenovala Bag i Činar.

Rok po smrti Timura (1404) navštívil Samarkand Klavidžo – posel španělského krále, který popsal místní zahrady. Posel uvádí, že zahrady jsou obklopeny vysokými stěnami, území rozdělují kanály s protékající vodou. Použity jsou především oerské komposice – rozdělení na čtyři části. V rozích zahrady jsou postaveny věže a vrata jsou ozdobeny zlatými a modrými kachlemi. V některých zahradách jsou jeleni a koroptve.

Chan Ubaid, vládce Buchary rozvrátil v roce 1528 Garat. Tím způsobil, že perští umělci, mezi nimiž bxl také Bechzod, odjeli do Samary a vytvořili tam Buraskou malířskou školu. Tato škola dosáhla svého rozkvětu za sultána Abdul Aziz-chana (1540-1550). Pod vedením sultána Mirska, ochránce knihoven byly – pro Abdula Azize – v roce 1549 vytvořeny miniatury pod názvem Raudta il Muchibbii: Zahrada zamilovaných. Kniha – velmi cenná – je nyní uložena v museu Saler džang v Chajdarabadu. Seznamuje nás se zahradami Střední Asie poloviny 16. století.

Při perských slavnostech byla vždy hudba a tanec, což přivádělo lidi často do extase. Tleskání a klepání, rytmické pohyby a víno povzbuzovalo obecenstvo, které sborově opakovalo verše oslavující lásku a víno. Rytmus hudby je očaroval.

Na jedné staré rytině vidíme zahradu. Na koberci sedí dvě hudebnice, v pozadí je vysoký platan, po stranách dva cypřiše zastíněné kvetoucími slivoněmi a broskvemi. Platany a činary jsou častými stromy Iranu, Střední Asie, Afganistanu a kašmíru, takže bývají přednostně vyobrazovány.

V zahradách u domů v Buchaře byly časté cypřiše, slivoně a broskve, které doplňují často staré obrazy harémů. Na koberci sedí žena sultána a početné služebnice jí podávají pokrmy – jastva. Na nejvyšší stavbě je nápis – Chan Abdul Aziz Bachadur 956 – letopočet podle hidžari (1549) udává vznik miniatury. (Hidžary – počátek mohamedánského letopočtu – odchod Muhameda z Mekky do Mediny 622)

Pokračujeme nyní v Garat, který v minulosti ležel na území perské říšea nyní v Afganistanu. Díky podpoře osvíceného vládce sultana Chuseina změnil se Garat v 15. století, na velké středisko vzdělanosti. Zdejší umělci volili často pro své miniatury náměty ze zahrad. Díky tomu můžeme usuzovat o tom, jaké byly zahrady v tomto období.

Imail I. vytvořil v roce 1502 dynastii Sefevidů, což mělo velký význam v dějinách Iranu.
Svým původem byl Sefevid Peršaem. Jejich vláda trvala déle než 200 let, které můžeme nazvat obdobím rozkvětu Iranu. Vládci podporovali umělce i architekty.

Na dvoře Tacmaspa I. byl malíř Gumajun, vyhnaný z Indie. Tebrin, sídlo šacha Tachmaspy mělo slávu uměleckého střediska. Hlavními umělci byli Mirak a sultán Muchammed. Vyzdobili miniaturami rukopis Nizami, který jem nyní v Britském museu. V tomto období byly vyzdobeny miniaturami a obrazy i další klasická díla, jejich častým námětem byly zahrady.

Vláda šacha Abbasa I (1587-1629) přinesla Iranu mír a rozkvět – do té doby nevídaný. Šach podporoval výrovu koberců a umělce, kteří je zdobili nespočetnými obrazy. Na některých kobercích vládně růže, lilie, máky a tulipány – zobrazené s velkým uměním.

Šach Abbas I. přenesl hlavní město z Kazvína do starého Infachanu, který ještě v 5. století do naší epochy byl středem mocnářství Achaimenidů, potom vlády Parfjanské a Sasanidů. V Isfachanu se zachovaly dodnes rozvaliny „chrámů ohňů“ Neopakovatelný ráz a barva daly městu velkolepé mešity, zámky a zahrady – zbudované za šacha Abbasa. Isfachan se ne nadarmo nazývá Nesf e Džachan, což znamená „půl světa“. Náměstí obklopující Mejdan-e-šach tvoří architektonický celek, pravděpodobně nejpozoruhodnější na světě. Šachova mešita – Mesdžed a šach s velkolepým minaretem leží na jižní straně náměstí. Její kopule převyšuje celé město. Jestliže Tadži Machal se nazývá básní z mramoru, potom šachova mešita je fantasií světle modré mosaiky. Mešita očaruje a zanechává nezapomenutelné dojmy, je nesporné, že je jednou nejpoetičtější stavbou.

Východněji od náměstí Mejdan byla na počest šachova tchána – Šejcha Lotfolly – mešita, udivující rozměry kopule. Nad vrcholkem do mešity jsou vkusně uspořádány stalaktity, které si nezadají s krásou krystalů.

Severněji je krytá tržnice, udržující ještě ovzduší dní, kdy tudy procházely karavany. Je tam ještě stále mnoho obchodů se starým zbožím, v nichž se mohou koupit předměty z mědi, keramiky, koberce, rozinky a mandle.

U vchodu do zámeckých zahrad stojí šestipatrová budova Ali Kapu, v níž šach přijímal zahraniční vyslance, z jejích balkonů přihlížel sportovním slavnostem a vojenským přehlídkám, odsud se otevírá pohled na překrásný obraz města.

Za palácem Ali Kapu byl na zahradě postaven pavilon, udivující svou krásou – Čechel Sotun. Jeho dvacet sloupů se odráží ve vodě, takže se zdá, že jich není dvacet, ale čtyřicet, proto se pavilonu říká „čtyřicetisloupový“. Na jedné kresbě vidíme zamilovanou dvojici a na druhé šacha Abbana obklopeného vyslanci.

Od zámku k řece Zejenderud vede hlavní třída města – Čechar bag. Vkusný most nad řekou spojuje oba břehy. Podél řeky jsou v několika řadách vysazeny topoly a platany, růže a jasmíny. Pro zálivku zahrady bylo vybudováno pět vodojemů. Fontány a květiny dodávají zahradě na jaře neopakovatelné kouzlo.

Z pavilonů vybudovaných u Čechar Baga uvedena Šašt Bichišt, nebo-li Osmý ráj. Pod jeho velkolepou kopulí je fontána, která vytváří příjemné ovzduší. Stěny pavilonu jsou ozdobeny malbami.

V okolí Isfachana jsou rozloženy zavlažované sady „kvanat“, v nichž rostou mandloně, broskvoně a hrušně.

Mnoho zahrad bylo založeno za šacha Abbara v částech přiléhajících ke Kaspiku – jako Amola, barfuruda, Sari Farachabad a Safnabad. Zahrada v Amole je známa svými velkými cypřiši. Šach Abbam navštěvoval zahrady v Mazanderanu na „Narun“ – perský Nový rok, který se slaví 21. března, což souhlasí s nástupem jara, když jsou v plném květu broskvoně, višně a slivoně.

Vydáme se do Šíraru, ještě jednoho místa známého svými zahradami. Šíran – domov básníka Saafiza (Šamsuddin Muhammed Hafíz – okolo 1325-1390, světoznámý perský lyrik, tvůrce poesie milostné, přírodní, pijácké a filosof. Jeho Divan přeložil J. N. Kožut aj. Vrchlický).
Začátkem 17. století za vlády šacha Abbasa navštívil Širaz anglický cestovatel sir Thomas Herbert. S údivem pohlížel z vysokých kopců obklopujících město – na kopule vysokých mešit a nevelké baseny u domů-chamana, které se vykládají lasturovými kachlemi. Město, které podle slov Herberta obklopuje příroda, obohatil obchod a vyzdobilo umění – popisuje takto. Před námi na úrodné rovině, obklopen šeříkovými háji a horami, na jejichž vrcholcích leží sníh, zakryt zahradami s temnou zelení cypřišů a bagrjanikou
utopen v růžích – krásných a milých, které přináší stále nové květy různých barev – okrášlen minarety s tyrkysovými kopulemi, rozkládá se Širz – středisko perské kultury, útočiště básníků a filosofů, domov perského genia.

Na východě od města leží zahrady Bag e Dilguša, Bag e Džannuma, Čachtil tan a Chaft tan, na severozápadě Bag e Takchit, který má sedm teras a na západě Bag e Šejkicha Rašk e Bachišt, což uvádí Herbert – mimořádně mnoho z nich leží na západních svazích hory třpitícího vrcholku Ku e Barf – Sněžné,hory.

Chardin, francouzský hugenot – přívrženec Kalvínova učení odešel za náboženských válek s katolíky (1562-94) a jako zlatník prožil v Šiaze deset let. Díky jemu se Evropa dozvěděla o Iranu 17. století. Napsal, že v Širazu jsou ze všech nejhezčí zahrady. Je jich dvacet a rostou v nich největší stromy světa: cypřiše, platany a borovice.

Navštívíme nyní Teheran. V roce 1788 zakladatel dynastie Kadžarů – chan Aga Muhammed udělal Teheran svým hlavním městem. Jeho nástupce chan Fatech Ali (1797-1837) vytvořil několik zahrad a zbudoval paláce, mezi nimiž můžeme vidět Gulistan, Kvasr e Kvachar a Negaristan. Srovnáme-li jejich krásu s architekturou budov šacha Abbava, vyznačují se tyto stavby 18. století nenáročným a skromným vkusem, hrubým provedením. Jak v Indii, tak v Iranu byl rozkvět architektury v 16. a 17. století.

V paláci Hegaristanu byly letní baseny ve dvou patrech. U vyššího patra byly pokoje vládce a jeho žen, odsud skákaly ženy dolů, do mramorem vyloženého basenu. Šach Fatech Ali se rád díval na své krasavice počas koupání. Zavedl sem – jako prvý v zemi – stavby pro radžiputské zábavy, indického radži 18. století.

Obliba květin se zachovala u Iránců podnes. Zabývají se rovněž výstavbou zahrad, obzvláště na severu, kde je mnoho řeka potoků. Jen vzácně se najde dům bez zahrady, i nuzní zdobí svůj dům růžemi, tulipány a nagotkami.
Během dne obyvatelé na zahradě často besedují a pijí čaj. V zahradách je obvykle yrbník, u něho kvetoucí keř a ve vodě zlaté rybky.

Ze všech květů dávají přednost růžím, pěstují jich mnoho a různé druhy. Zprvu byla to asi perská růže Rosa hemispherica, nádherná žlutá mechovka s pižmovou vůní. V zahradě Nagaristanu můžeme vidět růži Rosa eglanteria – strom vysoký do 20 stop, jehož kmen má obvod dvě stopy, která není nikde jinde na světě. V současných zahradách se pěstují snad všechny evropské okrasné květiny.

Velký význam má v Iranu pravidelné členění zahrady. Nejoblíbenějším stromem je cypřiš, často se pěstují topoly bílé, slivoně a udan (Acacia planifrena). Smuteční vrba se vysazuje na březích vodotečí – aryků. V zahradách rostou také platany, borovice, jasany, jilmy, lípy, pistacie, královské ořechy, citrony, mandlovníky, slivoně, višně, broskvoně, fíky a granátová jablka.

V Mešchedě je překrásná zahrada, známá pod jménem Mejdan e Arak, kde jsou jména básníků Saadi, Hafiza i Firdouci vysazena květinami. Mnohé květinové záhony jsou tak zajímavé a krásné, že slouží jako vzory pro tvorbu koberců.

RANDHAWA Mahinder Singh: Gardens Through the Ages. –Mac Millan Comp. of India Lmt. Delhi 1976
RANDXAVA M. Sady čerez veka. /sokr. Per Angl. L. D. Ardašnikovoj. –Moskva, Zdanie 1981:1-320, obr. /Ed. 100.000ex/
AMS/1995/200
+ Japonské zahrady /haiku, Majdecki, Sónadáwa 1993: Oceán příběhů. –Odeon.Praha 1983:1-606/ AMS1983:301

Svaté háje buddhismu 45-56
Indické zahrady v období dynastie Gupta 57-69
Zahrady Číny 70-81
Japonské zahrady 82-97
Zahrady Iranu 98-117

Sady a paláce Auda
1/ 162-165
2/ 166-170
Radžaputské zahrady
1/ 171-177
2/ 178-184
3/ 185-190